Mandala nemá žádnou pevnou definici. Dokonce ani její význam ne. Kdybychom však přece jen chtěli mandalu popsat, popíšeme jí jako kruh zdobený obrazy, které směřují mysl pozorovatele směrem dovnitř od vnějšího okraje. Smyslem tohoto směřování mysli je hlubší reflexe o smyslu života a vlastní podstatě. Skutečné podstatě sebe sama.
Vytváření nebo prosté vybarvování mandaly nepřímo donutí naši mysl, odprostit se od stresujícího vnějšího světa a ponořit se do světa vnitřního. Také velmi silně spouští naše kreativní já.
Obrazce mandal nacházíme již v období paleolitu. Prolínají se také do půdorysů staveb starověkého Egypta nebo Babylónu. Nezaměnitelný tvar mandal mají i některé budhistické kláštery.
Pískové mandaly jako rituál pomíjivosti všeho hmotného
Tibetští duchovní tvoří nádherné mandaly v rámci některých svých rituálů. Celému procesu předchází úvodní obřady, ve kterých mniši žádají o povolení vybraného místa k vytvoření mandaly. Nejprve se provede rituální očista daného místa a také těch, kteří budou mandalu vytvářet. A pak teprve mniši přistoupí k samotné kresbě. Používá se k ní jemný obarvený písek.
V první fázi mniši nakreslí na zem základní tvar a vodítka, kterými vymezí prostor pro mandalu. Samotná tvorba mandaly začíná vždy od středu a postupuje směrem k okrajům. Střed mandaly zde symbolizuje sídlo božstva. Vnější část potom ochranný kruh, který mandalu uzavírá. Když mniši dosypou poslední zrnka písku, mandalu rituálně věnovací příslušným božstvům, jako jejich sídlo. K tomu slouží zvláštní obřady. V průběhu několika následujících dní, ale někdy také pouze hodin, mohou ostatní mniši prostřednictvím modliteb žádat tato božstva o splnění svých duchovních proseb. Když vymezený čas uběhne, jsou božstva opět požádána, aby mandalu opustila a poté je mandala zničena. Všechen písek se smete do středu a následně se buď rozdá přítomným přihlížejícím nebo nasype do řeky.
Po nasypání písku do řeky mniši v dalším obřadu požádají božstvy posvěcenou vodu, aby se odpařila a dopadla na zem jako očistný déšť.
Stejnou vodou z řeky se zároveň čistí prostory, ve kterých mandala vznikala. Tento náboženský obřad je krásným potvrzením jednoho ze základních principů budhismu, který říká, že nic netrvá věčně a vše je pomíjivé.
Pohled do vlastního nitra
Mandala, ať má jakoukoli formu, povzbuzuje jednotlivce, aby prozkoumával povahu sebe sama ve vztahu k sobě, k ostatním, k okolnostem a k širšímu světu zkušeností. Ať už se člověk zaměřuje na obraz hinduistického božstva Ganéša (odstraňovač překážek) uprostřed mandaly, obraz prvků, Mahávíry, Buddhy nebo lotosového květu, je povzbuzován, aby uvažoval o své životní cestě. O volbách, které člověk učinil s jejich důsledky a co by člověk mohl udělat jinak nebo stejně.
Jste sova nebo skřivan? Dovolíte si vyhovět svému biorytmu? A co po obědě – dáváte si kávu nebo šlofíka? Jak jsou nastavené naše biorytmy?
Carl Gustav Jung
Tématu pomíjivosti se často věnoval Carl Gustav Jung (1875-1961). Tento významný švýcarský lékař a psychoterapeut rozebírá toto téma v řadě svých děl. Jeho práce se řadí k nejrozsáhlejším průkopnickým dílům o smyslu a účelu mandaly. Pro Junga byla mandala klíčem k sebepochopení a sebepřijetí.
Její vytvoření spojoval se schopností člověka lépe poznat své já, rozpoznat nezdravé myšlenky a chování. Zároveň mandala umožňuje přiblížit se ke středu svého skutečného bytí. Tím je člověk schopen zbavit se různých iluzí o vlastní osobě, jenž zakrývají a omezují jeho psychologické a duchovní vidění.
Symbolika koloběhu života a jeho stálosti v nestálosti.
Carl Jung jako první v západním světě prozkoumal tento aspekt mandaly a popularizoval její použití. Ve své autobiografii Vzpomínky, sny, myšlenky popisuje své osobní zkušenosti
s jejich tvorbou:
„Teprve na konci první světové války jsem se postupně začal vynořovat z temnoty… Každé ráno jsem do zápisníku načrtl malou kruhovou kresbu, mandalu, která, jak se zdálo, odpovídala mé vnitřní situaci v té době. S pomocí těchto kreseb jsem mohl ze dne na den pozorovat své psychické proměny … Až postupně jsem objevil, co ve skutečnosti mandala je: „Formace, transformace, věčná zábava věčné mysli“. A to je celistvost mojí osobnosti, která, pokud vše půjde dobře, je harmonická, ale která nemůže tolerovat sebeklamy. Moje mandaly byly kryptogramy týkající se stavu mého já, které mi byly každý den předkládány znovu … Když jsem začal kreslit mandaly, viděl jsem, že všechno, všechny cesty, kterými jsem kráčel, všechnykroky, které jsem podnikl, vedly zpět k jedinému bodu. Jmenovitě do středu. Stále více mi bylo jasné, že mandala je střed. Je to exponent všech cest. Je to cesta do středu, k individuaci“. *
Více o mandalách a jejich působení na naši psychiku si můžete přečíst v čísle 3/2021 My50+
About The Author
