Paměť nám byla dána od narození. Potřebujeme ji, abychom se mohli učit a rozvíjet, abychom si uchovali zážitky, ale také, abychom mohli v každodenním životě normálně fungovat. Bez paměti by byl každý den nový a lidé kolem nás cizí. Jak to je s naší pamětí ve středním a vyšším věku, jsme si povídali s odborníkem, který se tomuto tématu věnuje už téměř třicet let, hypnoterapeutem Liborem Činkou
Proč zrovna paměť je obor, který vás tak zaujal?
Při studiu na lékařské fakultě jsem zjistil, že se tam v rámci paměti ignorují témata, kterým jsem se věnoval – strategie rychlého čtení a paměť. Začal jsem vést kurzy v této oblasti, přidal řízení času, osobnostní rozvoj a zrychlené učení jazyků. V zahraničí, kde jsem studoval neurolingvistiku a hypnoterapii u předních světových expertů v psychologii, Dr. Richarda Bandlera a Paula McKenny, jsem pochopil, že tyto věci je třeba uchopit na nejvyšší úrovni.
Nové poznatky jsem potom zapracoval do tréninků a kurzů pro veřejnost. Rozhodl jsem se nejít cestou pouhého teoretického sdílení těchto znalostí, ale formou praktického a zážitkového zapojení účastníků v kurzech.
Čím se liší vaše forma předávání těchto poznatků od ostatních způsobů?
Můžeme to přirovnat k mapě. Vezměte si, že někdo si detailně nastuduje třeba mapu Prahy. Ale nikdy v Praze nepobýval. S účastníky kurzů se pohybuji v tomto území, takže vidím ty interakce. Lékaři a psychologové mají poznání z hlediska té teoretické mapy. Ale to moc nepomáhá, protože je málo přesná. Je to stejné, jako když vám někdo ve škole vysvětlí, že máte v uchu kladívko, kovadlinku, třmínek a bubínek, tak vám nijak nepomůže lépe slyšet.
Když vám někdo řekne, že pro lepší zapamatování to máte napojit na nějaký význam, na smysl, že to máte nějakým způsobem asociovat a může to říci mnoha různými slovy, to je ta mapa. Opravdu pochopit, jak to udělat, znamená vydat se na zmapované území se zkušeným průvodcem. A proto jsem se rozhodl jít cestou praktických tréninků.
Jedna z hlavních překážek toho, proč si člověk špatně vybavuje je to, že si příliš všímáme toho, co nám nejde a málo toho, co si pamatujeme. Černobílé myšlení se v mysli projevuje zobecňujícími výroky: mám špatnou paměť, nepamatuji si to… z hlediska neurolingvistiky tam vznikne tak zvaná kotva.
Celý článek si můžete přečíst v čísle 3/2020 My50+
About The Author
