Krize středního věku přichází v období nejčastěji kolem čtyřicítky bez rozdílu pohlaví. Postihuje stejně tak muže jako ženy.
„Jsem ještě pro svého partnera stále atraktivní?“
„Mládí pryč a do důchodu daleko.“
„Vůbec nevím, jak se svým životem dál naložit!“
„Vše jsem obětovala rodině a nic jsem si neužila“
Tyto nebo velmi podobné otázky nás napadají, když ručička našeho věku přeskočí čtyřicítku. Rekapitulujeme svůj dosavadní život, své úspěchy a ještě více svoje neúspěchy. Máme často pocit, že jsme ničeho nedosáhly, nic neumíme, a že život nám doslova protekl mezi prsty. Jakoby všechno, co jsme doposud dělaly ztratilo smysl. Děti už odrostly a prakticky nás nepotřebují. Nebo už se dokonce osamostatnily a mají svůj vlastní život.
Stává se, že nám začne připadat hloupá a nesmyslná i naše práce. A přitom jsme ji dělaly tolik let a tolik jsem toho mnohdy pro ni obětovaly. Jakoby se kamsi poděl její smysl a už nemá ten potenciál, který jsme v ní dříve viděly.
Je krize středního věku skutečná?
Odborníci na duševní zdraví a psychologové si už nějakou dobu lámou hlavu s tím, jestli je tato krize, která přichází zhruba v polovině našeho života, skutečná. Opravdu lze tento stav považovat z lékařského hlediska za diagnózu? Termín „krize středního věku“, jako takový, uznanou lékařskou diagnózou zatím není, ale projevy jsou u populace v určité části života velmi podobné.
A kde není stanovena diagnóza, není ani léčebný postup, pochopitelně nemůže být ani lék. Co s tím?Změny, které nastávají přibližně kolem 40 až 50 let věku bývají velmi výrazné. Muži se v kariérním žebříčku dostávají na vrchol a nemají už jít kam dál. Děti, které dospěly, odcházejí z domova a my, ženy, zůstáváme doma opuštěné. Dost často se na toto období také může navázat smrt vlastních rodičů. A to už je pořádná nálož emocí.
Říká se, že některé věci přicházejí teprve s věkem. Naše tělo už sice není tak pevné, jak bývalo, možná máme nějaké to kilo navíc a pár šedivých vlasů – ale hodně jsme také získaly. Máme nadhled. A zkušenost. Mnoho věcí už neřešíme. A už víme, kdo doopravdy jsme.
Na rozdíl od mužů, kteří bilancují v oblasti kariéry a pracovních úspěchů, ženy se zaměřují na oblast vztahů. Přestože i pro nás je kariéra důležitá, větší váhu přikládáme tomu, jak jsme obstály na poli manželství a mateřství. Krize středního věku může být pro některé velmi poučným, ale také hodně tvrdým obdobím. Zda se překlopí do roviny vážnějších depresí nebo jej proměníme příležitostí k růstu záleží na mnoha faktorech, včetně podpory partnerů a našich nejbližších.
Kdo více ohrožuje – muže nebo ženy?
To nelze jednoznačně říci. Může postihnout bez rozdílu každého. Nicméně, pokud jste v partnerském vztahu nebo manželství, je riziko menší, než když čelíte tomuto období sama.
Jako rozvedená nebo svobodná jste mnohem zranitelnější a riziko krize je až dvakrát vyšší. Je to pochopitelné. Neboť když jste na všechno sama, je mnohem těžší takovým životním situacím čelit. Mějte poblíž alespoň přátele, kteří vás podpoří v nejtěžších chvílích. To, jak se s tím vypořádáte, hodně záleží na vaší odhodlanosti se s životem poprat a vyjít ze svého bilancování jako vítěz.
„Nehledě na to, kde žijete a jakkoliv kritický se střední věk zdá, štěstí se znovu objeví, nezoufejte“,
optimisticky dodává David Blanchflower
Opravdu přichází největší krize ve 47 letech?
Může to tak být a nemusí. Stejně, jako nepřichází v jeden přesně daný okamžik například menopauza, tak i tady berme číslo 47 jako orientační. Každá jsme přece jedinečná. Každá máme svůj vnitřní vesmír a své biologické já, které se řídí svými pravidly. A tak to, kdy a jestli vůbec vstoupí do našeho života krize středního věku, záleží na našem fyzickém a duševním JÁ. A jen tak mimochodem, obojí můžeme vždycky ovlivnit. Nástup období krize středního věku velmi přesně následuje tzv. křivku štěstí, se kterou přišel před pár lety ekonom David Blanchflower z Dartmouth College.
Na základě dlouholetého výzkumu pátral po faktorech, které ovlivňují vnímání pocitu štěstí u lidí různých věkových kategorií. Studie, která byla zveřejněna Národním úřadem pro ekonomický výzkum, hodnotila údaje získané ze 132 zemí (95 rozvojových a 37 rozvinutých). Jejím cílem bylo najít souvislosti mezi věkem a dosaženým blahobytem. Výsledky byly poněkud překvapující především ve druhé etapě lidského života.
Do dvaceti let věku životní štěstí pomalu stoupá. S tím, jak člověk získávávědomosti a dovednosti, začíná se po té jeho hodnota pomalu snižovat. Potom nastane kritický nejnižší bod, který je ve vyspělých zemích kolem 47 roku života.
V tomto období totiž nejčastěji dochází k již výše zmíněnému bilancování, ke kterému se navíc přidají například ještě různé zdravotní potíže, snížený sexuální apetit nebo deprese. Možná to vypadá, že je vše ztraceno. Nejde však o zlom, ze kterého není návratu, jak říká profesor Blanchflower. Křivka se totiž kolem padesátého roku života pomalu začíná otáčet a kolem sedmdesáti let věku dosahuje u mnohých stejné výše, jako měla ve dvaceti.
Buďme tedy optimistické a nezoufejme. Jak vidíte, to nejlepší nás teprve čeká! Nepropadejte panice a věřte své vlastní síle a svým schopnostem.
Tento článek je součástí čísla 1/ 2020 My50+. Přečtěte si více a objednejte si Předplatné na 3,6 nebo 12 měsíců, abyste všechny články mohla číst mezi prvními.
About The Author
